Z Encyklopedie Českých Budějovic

(in Encyklopedie Českých Budějovic. 2. rozš. vyd. České Budějovice : Statutární město České Budějovice, NEBE, 2006.)

Sirotčinec (ústav pro vychovávání sirotků)

Ve středověku se o sirotky staraly církevní řády, později byly zakládány jako charitativní zařízení příslušného města.

Počátky českobudějovického sirotčince jsou spjaty s působením Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského. Tato kongregace, která byla jako první ženská kongregace papežského práva povolána 1850 do Českých Budějovic biskupem J. O. Lindauerem, se zaměřovala především na činnost v charitativních, zdravotnických, sociálních a školských zařízeních. V 60. letech 19. století zahájily boromejky v ulici Karla IV., poblíž původní českobudějovické nemocnice, výstavbu vlastního areálu kongregace. Jeho součástí se stal i městský sirotčinec, který milosrdné sestry spravovaly 1868 – 1950.

Vedle sirotčince 1886 – 1888 byl podle návrhu benediktina Gislena Béthuna postaven J. Stabernakem novogotický kostel Svaté Rodiny. Jednolodní stavba s malou předsíní a věží při vstupném průčelí byla vybavena celkem třemi oltáři, vloženou varhanní kruchtou a oratoří. Interiér prosvětlený vysokými hrotitými okny je zdoben nástěnnou malbou s rostlinným a geometrickým motivem. Kostel byl zrušen 1968 a až do roku 2011 byl využíván jako archivní depozitář.

Do počátku 1950 zde boromejky postupně zřídily a spravovaly i příslušná školská zařízení pro své chovance. Z rozhodnutí německé okupační správy byli 1942 – 1945 milosrdné sestry i chovanci sirotčince přesunuti do Kardašovy Řečice, neboť budovy sirotčince byly určeny za přechodné útočiště německým vystěhovalcům z Besarábie.

V letech 1945 – 1950 boromejky obnovily svou činnost ve městě. V roce 1948, krátce před vynuceným odchodem boromejek z města a postátněním sirotčince, jehož poslední představenou byla Korsini Chvílová (*1892), pracovala při městském sirotčinci ústavní soukromé školy s právem veřejnosti: mateřská školka, obecná škola smíšená a měšťanská škola smíšená. Milosrdné sestry rovněž vedly i vyučování hudbě a zpěvu.

V roce 1950 byly řeholnice donuceny ukončit svou činnost v Českých Budějovicích (v nemocnici mohly pracovat do 1956) a sirotčinec, stávající dětský domov, přešel do státní správy. Zároveň byl vystěhován ze středu města. V budově bývalého sirotčince sídlí penzionát Biskupského gymnázia Jana Nepomuka Neumanna.

Představené českobudějovického sirotčince 1868 – 1943

1868 – 1869: Adelheid Anna Hladíková
1870 – 1871: Cherubína Anna Rychtářská
1872 – 1889: Filiberta Františka Wotrubová
1890: Milada Carolina Jelínková
1891 – 1892: Aegidia Anna Muschová
1893 – 1922: Valeria Albertina Stojová
1923 – 1926: Ilona Antonie Richterová
1927: Pancratia Marie Beranová
1928 – 1933: Aquilina Vašíčková
1934 – 1939: Eremberta Františka Smekalová
1940 – 1943: Juventina Šanderová

Josef Ondřej Lindauer (*29.11.1784 Plzeň, +5.6.1850 České Budějovice)

- třetí českobudějovický biskup (1845 - 1850).

Na kněze byl vysvěcen 15.8.1807 v Praze, v duchovní správě působil nejprve jako kaplan na Plzeňsku, 1824 se stal děkanem v Přešticích a 1827 arciděkanem v Plzni. Od 1835 byl kanovníkem metropolitní kapituly a zároveň českým kazatelem u svatého Víta v Praze.

Českobudějovickým biskupem byl jmenován 22.9.1845, konsekrován byl 18.1.1846 v svatovítské katedrále v Praze a do biskupského úřadu v Českých Budějovicích byl uveden 2.2.1846.

Jeho přičiněním byly uvedeny do městské nemocnice řeholnice z Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, českobudějovické nemocnici také odkázal všechno své jmění.

Byl pochován na staroměstském hřbitově u kostela svatého Prokopa asvatého Jana Křtitele v řadovém hrobě.